3 zbraně pekla ( 2 část / Chtivost

Chtivost

Vnímání „já“ jako něčeho odděleného od „toho ostatního“ je, jak jsme si ukázali dříve, základním biologickým mechanismem-ustáleným vzorcem neuronového štěbetání, jež trvale signalizuje ostatním součástem nervového systému, že každý z nás je ojedinělým, nezávisle existujícím stvořením, které potřebuje určité věci k udržení své existence. Protože žijeme ve fyzických tělech, některé z věcí, jež potřebujeme, jako je kyslík, potrava a voda, jsou skutečně nenahraditelné. Navíc studie zabývající se podmínkami přežití dětí, prokázaly, že toto přežití vyžaduje jistou míru fyzické péče. Potřebujeme cítit dotek; potřebujeme, aby se na nás mluvilo; potřebujeme, aby byl prostý fakt naší existence brán na vědomí.

Problémy ovšem přicházejí, jakmile začneme potřeby, které vyvstaly z biologické nezbytnosti, přenášet do oblastí, jež nemají se základními přežitím nic společného. Buddhistická terminologie označuje takový přenos za „chamtivost“ či „touhu“ a stejně jako nevědomost i jí můžeme přisoudit čistě neurologický základ.

Když například chuť čokolády zakoušíme jako příjemnou záležitost, vytváří se neuronové spojení, v němž čokoláda rovná se příjemný fyzický pocit. To nic nevypovídá o tom, jestli čokoláda samo o sobě je dobrá nebo špatná věc. V čokoládě je prostě spousta látek vyvolávající libé pocity. Neuronová chtivost po čokoládě je však právě to, co představuje problém.

Chtivost je v mnoha ohledech srovnatelná s návykem, nutkavou závislostí na vnějších objektech či prožitcích, jež vytvářejí iluzi celistvosti. Naneštěstí, stejně jako je tomu u jiných návyků, chtivost časem nabývá na intenzitě. Ať je uspokojení, jehož dosáhneme pomocí něčeho, po čem toužíme, jakkoli silné, stejně netrvá věčně. Cokoli nebo kdokoli nás dnes, tento měsíc nebo tento rok učiní šťastnými, podléhá změně. Změna je jedinou konstantou relativní reality.

Buddha přirovnával chtivost k pití slané vody z oceánu. Čím více jí vypijeme, tím větší máme žízeň. Stejně tak když je naše mysl podmíněna lpěním, ať máme sebevíc, ve skutečnosti nikdy nedosáhneme uspokojení. Ztrácíme schopnost rozlišovat mezi čirým prožitkem štěstí a objekty, díky kterým jsme momentálně šťastni. Ve výsledku nejenže se stáváme závislými na takových objektech, ale zároveň posilujeme neuronové vzorce, které způsobují, že spoléháme na vnější podněty jako na zdroje štěstí.

Za čokoládu si lze dosadit libovolný počet věcí, mechanismus zůstává stejný. Pro některé lidi jsou klíčem ke štěstí vztahy. Jakmile vidí někoho, kdo jim připadá atraktivní, vyzkoušejí všechny možné způsoby, jak se s takovou osobou sblížit. Když se jim to ale konečně podaří, ten vztah pro ně ve výsledku není tak uspokojující, jak si představovali. Proč? Protože objekt jejich chtivosti ve skutečnosti není vnější záležitostí. Je to pouze příběh spředený neurony v mozku, který se rozvíjí na mnoha úrovních počínaje představami o tom, co by získali, kdyby dosáhli předmětu své touhy, až po strach z toho, že se jim to nepodaří.

Jiní lidé si myslí, že by byli skutečně šťastní, kdyby je opravdu zásadně obdařila štěstěna, třeba výhrou v loterii. Od jednoho ze svých studentů jsem slyšel o zajímavé studii Philipa Brickmana, jež prokázala, že výherci v loterii nebyli v dohledné době o nic šťastnější než členové jiné sledované skupiny, kteří nezažili vzrušení z náhle nabytého bohatství. Dokonce naopak, tito lidé po opadnutí počátečního nadšení uváděli, že nacházejí menší potěšení v každodenních radostech, jako jsou rozhovory s přáteli, pochvala od druhých lidí nebo jen prosté čtení časopisu, než tomu bylo u těch, kdo neprošli tak zásadní životní změnou.

Příběh o chtivosti vypráví o staré muži, který si koupil los do loterie, v níž bylo možno vyhrát více než sto milionů dolarů. Krátce poté, co si los koupil, začal trpět srdečními potížemi a musel do nemocnice, kde mu lékař nakázal přísný klid na lůžku; nesměl dělat nic, co by u něj mohlo vyvolat přílišné rozrušení. Zatímco stařec pobýval v nemocnici, jeho los skutečně vyhrál. Když to jeho manželka a děti zjistili, vypravili se za ním, aby mu to oznámili.
Cestou do nemocničního pokoje zastihly lékaře a vyprávěly mu o velikém štěstí, které starého muže potkalo. Lékař na ně však naléhal, aby starci zatím nic neříkaly: „Mohl by z rozrušení dostat srdeční záchvat a zemřít.“ Mužovi příbuzní se s doktorem přeli, protože věřili, že dobrá zpráva by naopak jeho stav mohla zlepšit. Nakonec se ale rozhodli nechat celou situaci na lékaři, který pacientovi sdělí zprávu jemně a zvolna, aby jej příliš nezneklidnil.
Zatímco rodina seděla v hale, doktor zamířil do pacientova pokoje. Začal se ho vyptávat na nejrůznější symptomy jeho choroby, na to, jak se cítí, a po nějaké době položil starci zcela nenucenou otázku: „Koupil jste si los do loterie?“ Muž odvětil, že si skutečně koupil los, dokonce těsně před odchodem do nemocnice.
„Kdybyste vyhrál,“ zeptal se doktor, „jak byste se cítil?“
„No, bylo by to pěkné. A když ne, bylo by to taky fajn. Jsem starý a nebudu dlouho žít. Ať už vyhraju nebo ne, je to v podstatě jedno.“
„Takhle byste se na to neměl dívat,“ řekl lékař tónem někoho, kdo uvažuje čistě teoreticky. „Kdybyste vyhrál, asi by vás to pořádně rozrušilo.“
Ale starý muž odvětil: „Vlastně ne. Popravdě řečeno, s radostí bych vám odkázal polovinu výhry, kdybyste dokázal, aby se cítil zdravější.“
Doktor se zasmál: „Ať vás něco takového ani nenapadne. Jen jsem byl zvědavý,“
Ale pacient trval na svém: „Ne, myslím to vážně. Kdybych vyhrál v té loterii, opravdu bych vám dal polovinu, kdybyste mě dokázal uzdravit.“
Lékař se smál ještě víc. „Tak proč nenapíšete dopis,“ vtipkoval, „že mi odkazujete polovinu výhry?“
„Jistě proč ne?“ souhlasil stařec, sáhl na stolek vedle své postele a začal psát. Pomalu, třaslavě napsal dopis, že dává doktorovi polovinu finanční částky, pokud ji vyhraje v jakékoli loterii, podepsal to a podal papír doktorovi. Sotva lékař uviděl text a podpis, myšlenka, že má na dosah tak vysoký obnos, ho rozrušila natolik, že padl na místě mrtev.
Starý pán se dal do křiku. Když ho manželka a děti zaslechly, vtrhly do pokoje v obavách, že muž umírá. Starý pán však seděl a posteli, zato lékaře našli zhrouceného na zemi. Zatímco se sestry a další nemocniční personál marně pokoušeli doktora oživit, rodina starci opatrně sdělila, že vyhrál v loterii. K jejich velkému údivu nevypadal vůbec překvapeně a zpráva mu nijak neublížila. Jeho stav se během několika týdnů zlepšil a starý pán mohl opustit nemocnici. Jistě byl rád, že si může užívat své nové bohatství, ale vůbec k němu nebyl připoután. Doktor se naopak natolik upnul k představě nabytí velkého majetku, že jeho srdce nevydrželo tak velké rozrušení a zemřel.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: